Istria – Chorvatsko
69 km/2331m+
Ultratrail
UTMB
O závodě Istria 100 by UTMB jsem snil už dlouho. Lákalo mě vyzkoušet si velký zahraniční trailový závod v úplně jiné krajině, než na jakou jsem zvyklý z Beskyd. V Beskydech běhám nejčastěji, mám je rád a cítím se tam doma, ale právě proto mě lákalo poznat, jaké to je strávit dlouhý závod v cizí, netradiční a vizuálně úplně jiné krajině. A právě Istrie tohle splňuje dokonale.
Pro rok 2025 jsem si nakonec vybral kratší variantu o délce 69 kilometrů. Trasa startuje v horském městečku Buzet a končí v Umagu, tedy přímo na pobřeží. Už jen tahle myšlenka mi přišla nádherná — vyběhnout v kopcích a doběhnout až k moři, navíc do cíle na pobřežním náměstí. To je prostě závěr, který si člověk zapamatuje.
Jiná krajina než Beskydy
Istrie je pro trailový běh krásně odlišná. Místo hlubokých beskydských lesů na člověka čeká krajina plná kamene, skal, prudkých stoupání a malebných vesniček, které mají místy až italský nádech. Kostelíky na kopcích, úzké uličky, otevřené výhledy, lesíky střídající suché pasáže a kamenité cesty — celé to působí úplně jinak než domácí hory. Právě to mě na tom závodě lákalo možná nejvíc.
Závod se běží v dubnu, takže člověk nikdy úplně neví, jaké budou podmínky. Tentokrát ale počasí vyšlo skvěle. V den závodu bylo kolem 20 stupňů, což zní na první pohled příjemně, ale na otevřených istrijských kopcích to umí být znát mnohem víc než v lese.
Organizace byla od začátku perfektní. Přeci jen je to závod pod hlavičkou UTMB, takže všechno fungovalo opravdu skvěle. Už v hotelu jsme měli zajištěnou časnou snídani na pátou hodinu ráno, takže byl dostatek času se v klidu najíst a připravit bez zbytečného stresu.
Samotný start byl v sobotu v 9:00. Přesunuli jsme se do Buzetu, kde už panovala slavnostní atmosféra a bylo cítit, že se chystá velký závod. Hudba, moderátor, nervozita, očekávání, a kolem spousta běžců z různých zemí. Přesně ten typ atmosféry, kvůli kterému člověk podobné akce vyhledává.
Já jsem ale na start nešel úplně v ideálním stavu. Ještě před závodem jsem dobíral antibiotika kvůli zánětu zubu, takže jsem měl dost obavy, jestli mi vůbec bude tělo fungovat tak, jak má. Upřímně jsem měl chvílemi strach, že závod možná ani nerozběhnu nebo že ho budu muset předčasně ukončit. Nakonec jsem ale na start nastoupil a rozhodl se, že to zkusím.
Příliš opatrný začátek
Jakmile se pole roztrhalo, závod se konečně rozběhl. Brzy ale začalo být jasné, že hlavním soupeřem dne bude teplo. Na Istrii je hodně stoupání na otevřených svazích, bez lesa a bez stínu, takže slunce umí rychle vysát energii i vodu.
První občerstvovačku u jezera Butoniga jsem ještě zvládl relativně dobře, ale tam přišel zlom. Po ionťáku se mi okamžitě udělalo zle a další úsek směrem na Motovun byl vyloženě utrpení. Nevolnost, motání hlavy a boj o každý krok.
V téhle fázi už jsem neřešil čas ani tempo. Jen jsem se snažil nezastavit a pořád jít dopředu, protože jakmile jsem se zastavil, bylo mi ještě hůř. Až v Motovunu mi trochu pomohla kola a voda, díky kterým jsem se dokázal znovu srovnat.
Do Livade, zhruba do poloviny závodu, jsem doběhl už v lepším stavu. Navíc tam na mě čekala sestra a support, což mi psychicky hodně pomohlo.
Za Livade ale přišla asi největší krize celého závodu. Dlouhé stoupání, rozhozený žaludek, únava, vedro a možná i dozvuky antibiotik — všechno se sečetlo dohromady. Každý krok bolel a několikrát jsem přemýšlel, jestli vůbec pokračovat.
Nakonec jsem se ale prokousal i touhle částí. Už nešlo o výkon, ale čistě o to závod dokončit.
Poslední kilometry směrem k moři
Od Buje už byla trať běžečtější a posledních zhruba 20 kilometrů působilo o něco přívětivěji. Slunce zapadlo, ochladilo se a vědomí, že se blíží moře i cíl v Umagu, mě drželo nad vodou.
Doufal jsem, že doběhnu ještě za světla, ale to nevyšlo. Tma přišla asi deset kilometrů před cílem. I tak jsem byl rád, že pokračuju dál a že se závod navzdory všem problémům blíží ke konci.
Poslední dva kilometry jsem ze sebe ještě dostal zbytky sil a snažil se znovu rozběhnout. Doběh do Umagu byl nádherný — povzbuzování lidí, skvělá atmosféra a cíl přímo u moře. Po všech krizích během dne to byl opravdu silný moment.
Tenhle závod pro mě nakonec nebyl o výsledném čase. Hlavní bylo, že jsem ho dokončil. V půlce mi opravdu nebylo dobře a několikrát jsem přemýšlel, že skončím. O to větší hodnotu pro mě tenhle doběh má.
Istria 100 by UTMB byla nádherná zkušenost. Krásná trasa, perfektní organizace, jiná krajina, než jakou znám z Beskyd, a závod, ke kterému se chci jednou vrátit — ideálně silnější a ještě lépe připravený.
