Beskydy
100 km/5500m+
Ultramaraton
SK K2 z. s.
Beskydská sedmička je pro někoho, kdo žije a běhá v Beskydech, zvláštní typ závodu. Není to jen další trail nebo výzva v kalendáři. Je to přechod celých hor, které člověk zná z každodenních výběhů — jen v mnohem delší, syrovější a náročnější podobě.
Měl jsem pocit, že si ji jako místní běžec chci aspoň jednou zažít. Po dvou letech běhání přišel moment, kdy to dávalo smysl zkusit. Registrace se ten rok poprvé losovala, takže jsem ani nevěděl, jestli se na start dostanu. O to větší radost byla, když mě vylosovali.
Na konci srpna jsme pak stáli na startu — jedenáct večer, teplá noc a těžký vzduch pozdního léta nad Beskydami.
Podmínky
Začátek byl nezvykle teplý. Noční start bývá často chladný, ale tentokrát bylo dusno a příjemně. Jenže krátce po startu se počasí otočilo. Přišel déšť, který se rychle změnil ve vydatný noční liják, a trať během chvíle nasákla vodou.
Bahno, mokré kameny a kluzké lesní stezky pak určovaly charakter celé noci. V podstatě až do rána se běželo v dešti a tmě, mezi čelovkami a šumem lesa. Ty první tři občerstvovačky si pamatuju skoro jako sen — jen světla, déšť, únava a rytmus kroků.
Průběh závodu
Začátek pod Javorovým jsem rozběhl poměrně svižně. Chtěl jsem se dostat dopředu, aby mě první velký výstup nezastihl v klasické davové tlačence. To se povedlo, ale stálo to hodně sil hned na začátku.
Stoupání na Javorový bylo nepříjemné, ale nahoře se ještě dalo rozběhnout a seběh do Řeky jsem šel mimo hlavní proud lidí. Tam už ale pršelo naplno a další výstup byl první skutečně bahnitý boj. Lidem to klouzalo, tempo klesalo a noc se nesla v podobném duchu dál.
Svítání mě zastihlo při stoupání na Lysou horu. Ten moment má na B7 zvláštní sílu — po celé noci se najednou krajina začíná probouzet. Seběh dolů už ale přinesl první problém. Levá noha kolem kotníku začala bolet a běh už nebyl tak plynulý, jak jsem zvyklý.
Ostravice a ráno na Smrku
V Ostravici na velké občerstvovačce čekala Zuzka. Po celé noci v dešti a tmě bylo setkání s někým blízkým strašně silné. Najednou bylo světlo, slunce a lidský hlas mimo závodní dav. Polévka, chvíle klidu a pokračovalo se dál.
Výstup na Smrk byl paradoxně jeden z nejhezčích momentů závodu. Slunečné ráno, mlžný opar nad lesem a ticho beskydského hřebene. I když je Smrk strmý a po jídle žaludek protestoval, atmosféra byla nádherná.
Krize
Seběh ze Smrku už byl jiný. Levá noha začala bolet výrazněji a tempo se rozpadalo. Do Čeladné to bylo spíš popocházení než běh.
Po krátké občerstvovačce přišlo nejtěžší stoupání celé Beskydské sedmičky — Čertův mlýn. Nahoru to šlo ještě silou vůle, ale seběh směrem na Pustevny už byl hodně bolestivý. Kotník natekl a každý krok bolel.
Na Pustevnách další vývar a rychlé pokračování dolů. Jenže už jsem prakticky kulhal. Čekaly mě ještě Radhošť a Velký Javorník — moje domácí kopce, kde normálně běhám velmi jistě a rychle. Tentokrát to ale vůbec nešlo.
Druhá noc
Radhošť jsem stoupal nekonečně dlouho. Seběh, který znám zpaměti, byl utrpení. Každý krok bodal v kotníku a tempo se rozpadlo úplně.
Na Velkém Javorníku mě dostihla druhá noc. To byl moment, kterému jsem se chtěl vyhnout — cíl byl dojít pod dvacet hodin. Jenže čas se ztratil a přišel další déšť. Silný, vytrvalý, studený.
Poslední kilometry jsem dobíhal v lijáku, vyčerpaný a na hraně sil.
Beskydská sedmička pro mě byla úplně něco jiného, než znám z běžných výběhů. Dlouhá noc, déšť, únava a vzdálenost, která z běhání udělá spíš putování krajinou než sportovní výkon.
Není to typ závodu, který bych vyhledával často — megalomanské akce mi nejsou blízké. Ale zažít ji jednou dává pro někoho z Beskyd velký smysl.
Vím, že se tam jednou vrátím. Ne hned, ale s větší zkušeností a lepší přípravou. A třeba i s časem, který zůstane pod dvaceti hodinami.
