Beskydy – Velký Javorník
16 km/632m+
Zimní trail
Bordovice UTT
Ráno v den závodu bylo vlhké, syrové a zamlžené — přesně ten typ beskydské zimy, který nemá pohlednicové kouzlo, ale o to víc trailové atmosféry. Les byl tichý, pod nohama měkké bláto a vzduch těžký vlhkostí.
Upřímně jsem byl ale rád, že zmizel led, který na trase ležel ještě týden před závodem při našem tréninku. Tehdy to bylo místy skoro nebezpečné. Teď sice mokro a bláto, ale běhatelné a trailově poctivé podmínky.
Na startu tradičně přátelská atmosféra, spousta známých tváří z beskydských kopců a pocit, že člověk je mezi „svými“. Tyhle menší závody mají úplně jinou náladu než velké akce — víc komunity než konkurence.
Podmínky a organizace
Trať byla letos typicky beskydská: vlhká, blátivá a místy těžká. Stezky rozmáčené, kameny kluzké a les zahalený mlhou, která zjemňovala světlo a dávala celému závodu skoro horskou podzimně-zimní atmosféru.
Zároveň ale byla trasa místy krásně trailová — úzké lesní stezky, rychlé seběhy a dlouhá stoupání, která se ztrácela v mlze. Přesně ten typ běhu, kdy člověk nevnímá kilometry, ale prostředí kolem sebe.
Velké uznání patří organizátorům z Bordovického Ultratrail týmu, kteří stojí i za Z(a)tracenými vrchy. Jejich závody mají vždy vysokou kvalitu, výborné značení, smysl pro detail a hlavně přátelskou atmosféru. Je vidět, že to dělají lidé, kteří sami běhají a vědí, co dělá dobrý trailový závod dobrým.
Průběh závodu
Začátek závodu byl klasicky výživný — hned po startu dlouhé stoupání směrem na Velký Javorník. A přesně tam jsem udělal svoji tradiční chybu. Přepálil jsem to.
Snažil jsem se držet silnějších borců přede mnou, tempo bylo vyšší, než by odpovídalo zimnímu kopci, a stálo mě to hodně sil. V té chvíli má člověk pocit, že to ještě drží, ale účet přijde později.
Na hřebeni se mlha ještě víc zatáhla a běželo se skoro v tichu lesa. Seběh z Javorníku bývá místo, kde si člověk trochu odpočine — jenže letos nic takového nepřišlo. Okolní běžci nasadili nemilosrdné tempo a seběh se jel prakticky naplno. Odpočinek se nekonal.
V poslední třetině závodu už jsem jel spíš na autopilota. Tempo držet, neztratit rytmus a hlavně udržet hlavu v pohodě. Do toho začal přicházet déšť, který paradoxně závodu dodal ještě lepší atmosféru. Mám rád, když je závod trochu syrový — k Beskydům to patří.
Poslední úsek zpět k Bordovicím už byl o tom urvat, co jde, a dotáhnout to důstojně do cíle.
